Tomáš Sokol kdo to je?
Guy de Maupassant kdo to je?
František Táborský, známý také pod pseudonymem František Hostivít, se narodil 16. ledna 1858 v malebné Bystřici pod Hostýnem. Jeho život, protkaný bohatou tvůrčí činností a zájmem o umění, skončil 21. června 1940 v Praze-Podolí. Táborský se profiloval jako mnohostranná osobnost – byl básníkem, spisovatelem, překladatelem, historikem, kritikem, učitelem a zapáleným sběratelem umění. Jeho rodiči byli František Táborský, který se živil jako obuvník, a Rosalie Krůtilová. Měl starší sestru Amalii, narozenou roku 1856. Dětství prožil v domku na Kamenci.
Vzdělání zahájil na místní dvojtřídce a následně pokračoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde studoval v letech 1870 až 1878. Jeho akademická dráha jej zavedla na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde se zaměřil na učitelské obory češtiny a němčiny. Po ukončení studií nastoupil jako suplent na středních školách v Praze. Od roku 1884 působil jako profesor na Vyšší dívčí škole v Praze, kde se v roce 1911 stal jejím ředitelem a tuto funkci zastával až do roku 1921. V Praze bydlel nejprve na Novém Městě ve Vodičkově ulici čp. 712/II, později se od roku 1898 přestěhoval na Újezd.
Jeho zájmy se soustředily především na literaturu a výtvarné umění slovanských národů. Byl aktivním členem hnutí „Mladá Morava“, kde spolupracoval s Hynkem Babičkou. Své myšlenky a poznatky publikoval v různých časopisech a sbornících, jako například ve „Vánočním albu“ či v „Čtyřech kapitolách o slovanském umění“. Věnoval se také překladům, zejména slovanských, především pak ruských autorů. Jeho redakční činnost se projevila v národopisné revui „Naše Valašsko“. Táborský byl také velmi aktivní ve spolkovém životě. Zastával funkci předsedy Společnosti Bedřicha Smetany od roku 1917 a byl řádným, později dopisujícím členem Spolku ruských architektů. Spolupracoval s Pražským spolkem Mánes a angažoval se v Ústřední matii školské v Praze i na Moravě. Byl členem Spolku Radhošť, Spolku Svatobor, Českého bibliofila a zakládajícím členem Matice moravské. Dále byl aktivní ve Společnosti Umělecko-průmyslového musea v Praze. Od roku 1908 stál v čele Spolku českých bibliofilů jako jeho první předseda. Od roku 1926 byl členem Moravského kola spisovatelů.
František Táborský zanechal významnou stopu v literatuře. Jeho básnická tvorba zahrnuje díla jako „Básně“ (1884), „Stará komedie“ (1882), „Melodie“ (1883), „Hrdinné touhy“ (1903), „Alleluja“ (1919), „Legenda staronová“ (1927), „Z baladických“ (1933), „Sonáty“ (1933) a „Poutník“ (1913). V oblasti prózy a naučné literatury napsal například „Našim dětem“ (1889), „Hanuš Schwaiger, pohled do jeho života a díla“ (1904), „Kroniku naší rodiny“ (1905), „J. A. Komenský, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské“ (1908), „Hviezdoslav“ (1909), „O ruském divadle“ (1913 a 1933), „F. L. Čelakovský: Ohlas písní ruských a českých“ (1913), „Půlstoletí Vyšší dívčí školy“ (1913), „Zimní večery v naší veselé republice“ (1920), „Ruské umění“ (1921), „Rusava“ (1928), „U kamarádského stolu“ (1933), „Puškin, pěvec svobody“ (1937), „Arthur Grottger, jeho láska a dílo“ (1933), „Adolf Kašpar, ilustrátor, malíř a grafik“ (1933), „Ivan Meštrovič“ (1933) a „Karel Hynek Mácha po sto letech“ (1936). Spolupracoval na publikacích jako „Oslavy Bedřicha Smetany“ (katalog výstavy, 1934) a „Písně z Rusavy“ (sbírka valašských písní zapsaných s Alfonsem Waisarem, vydáno 2006). Jeho překladatelská činnost zahrnuje například „Básně“ od Lermontova (tři svazky, 1891, 1895, 1918), „Pohádku o caru Saltanu“ od A. S. Puškina (1910), „Doktora Fausta“ od Gustava Schwaba (1921), „Silhouetty ruských umělců“ od S. K. Makovského (1922), „Bohatýra Volgu, ruské pohádky“ (1924) a „Hoře z rozumu“ od Alexandra Sergejeviče Gribojedova (1932).
Významnou součástí jeho života bylo sběratelství. Sběratelsky se zaměřoval na umělecké památky české, moravské, slovanské, francouzské a italské provenience. Jeho sbírka, čítající na 5 000 předmětů, zahrnovala malované miniaturní portréty, porcelán, sklo, šperky, galanterii a další umělecké artefakty. Tato rozsáhlá sbírka byla po jeho smrti odkázána Národnímu muzeu v Praze.
František Táborský zemřel ve věku 82 let v Podolském sanatoriu v Praze. Byl pohřben žehem ve vinohradském krematoriu. V roce 1938 mu byla udělena čestná doktorát od Masarykovy univerzity v Brně. Po celý život zůstal starým mládencem.
Igor Bareš životopis
Gracian Černušák
Ombudsman
Jakub Děkan
Porodní asistentka wikipedia
Jan Burian
David Berdych kdo to je?
František Hurych
Radek Faksa kdo to je?
Filip Koryta